Lucčin pohovor v Sonově
Je pondělí, něco před první hodinou odpolední. Zastavujeme s Peťou na parkovišti u Sonovy a mě tak trochu přepadá panika. Ptám se, co by se stalo, kdybychom prostě zas jeli dom. To Peter odmítá, tak teda jdu.
MiBand mi ukazuje 104 tepů za minutu (v klidu mívám kolem 80). Dám si pár hlubokých nádechů a výdechů, siláckou pozici a jdem na to. Na recepci mě vyzvedává line managerka a za vstupem mi hned ukazuje jejich produkty, naslouchátka různých tvarů a funkcí. Procházíme hezkou prosvětlenou moderní budovou. Nastíní mi plán, jak bude odpoledne probíhat a bavíme se o náplni práce. Ve zkratce jde o programování pro naslouchátka a mobilní aplikace. S prací na produktu nemám zkušenosti, takže bych se toho ze začátku asi dost naučila a sáhla si i na mobilní technologie. Zní mi to dobře. Přichází tři inženýři, všichni se představí a pak se podle mého životopisu doptávají na mé zkušenosti. Zeptám se, jestli mi nechcou položit nějaké technické otázky. Je to divné, ale nechtějí. Potom se podívám do jejich officu, seznámím se s pár dalšími potenciálními kolegy. Jsou fajn, pijem kafe a klábosíme. Zdá se, že je práce baví a líbí se jim tam. Následuje příjemný rozhovor s directorem celého oddělení, který je vysmátý jako tenkrát na videokonferenci. Vysvětluje, jak před lety začal oddělení budovat, a odpovídá mi na otázky. Prý se jim přihlásilo třicet kandidátů a pohovorují čtyři z nich. Blíží se 16. hodina a přichází týpek z HR, který jede jak podle učebnice o pracovních pohovorech. Začínám už být solidně unavená, ale v krvi mi ještě zřejmě proudí zbytky adrenalinu. Aktivně a s úsměvem tedy odpovídám, proč do Švýcarska, jaké jsou moje silné a slabé stránky, představy o platu a kolik mi je let (uvést věk je u nich povinné). Ptá se mě i na pohovory s jinými firmami a jestli nad nějakou víc přemýšlím. Říkám že jo (jméno slyšet nechtějí, ale vy víte, že to je NVIDIA) a že budu teď mít poslední pohovory. Ještě se dozvídám o benefitech, které jsou celkem působivé (příspěvky na MHD, 27 dní dovolené, úrazové pojištění, ...), a pak už mě managerka vyprovádí zpátky na recepci. Zdá se to být příjemná ženská, asi by se pod ní dobře pracovalo. Poprosí mě nechat finální rozhodnutí na příští týden. Přiznávám, že jsem z dneška nadšená a že budu možná potřebovat pár dní navíc. Tváří se, že okej, a loučí se se slovy "Stay in touch wherever life takes you, Lucy.". Vyjdu ven a myslím že dobré.
Následující dva dny jsme trochu vypnuli. Byli jsme ubytovaní v příjemném guesthousu hodinu od Zurichu a i když počasí nebylo úplně sto pro, udělali jsme si suprový výlet se sněžnicemi nad jezerem Walensee. Ve středu jsme se vydali zpět směr ČR, bo začlo dost pršet a taky mi z NVIDIA poslali dvě programovací domácí úlohy - o tom ale až příště.
No a ve čtvrtek mi ze Sonovy přišla pracovní nabídka. Tak ještě že mě Peťa nenechal z toho parkoviště prchnout! :)
MiBand mi ukazuje 104 tepů za minutu (v klidu mívám kolem 80). Dám si pár hlubokých nádechů a výdechů, siláckou pozici a jdem na to. Na recepci mě vyzvedává line managerka a za vstupem mi hned ukazuje jejich produkty, naslouchátka různých tvarů a funkcí. Procházíme hezkou prosvětlenou moderní budovou. Nastíní mi plán, jak bude odpoledne probíhat a bavíme se o náplni práce. Ve zkratce jde o programování pro naslouchátka a mobilní aplikace. S prací na produktu nemám zkušenosti, takže bych se toho ze začátku asi dost naučila a sáhla si i na mobilní technologie. Zní mi to dobře. Přichází tři inženýři, všichni se představí a pak se podle mého životopisu doptávají na mé zkušenosti. Zeptám se, jestli mi nechcou položit nějaké technické otázky. Je to divné, ale nechtějí. Potom se podívám do jejich officu, seznámím se s pár dalšími potenciálními kolegy. Jsou fajn, pijem kafe a klábosíme. Zdá se, že je práce baví a líbí se jim tam. Následuje příjemný rozhovor s directorem celého oddělení, který je vysmátý jako tenkrát na videokonferenci. Vysvětluje, jak před lety začal oddělení budovat, a odpovídá mi na otázky. Prý se jim přihlásilo třicet kandidátů a pohovorují čtyři z nich. Blíží se 16. hodina a přichází týpek z HR, který jede jak podle učebnice o pracovních pohovorech. Začínám už být solidně unavená, ale v krvi mi ještě zřejmě proudí zbytky adrenalinu. Aktivně a s úsměvem tedy odpovídám, proč do Švýcarska, jaké jsou moje silné a slabé stránky, představy o platu a kolik mi je let (uvést věk je u nich povinné). Ptá se mě i na pohovory s jinými firmami a jestli nad nějakou víc přemýšlím. Říkám že jo (jméno slyšet nechtějí, ale vy víte, že to je NVIDIA) a že budu teď mít poslední pohovory. Ještě se dozvídám o benefitech, které jsou celkem působivé (příspěvky na MHD, 27 dní dovolené, úrazové pojištění, ...), a pak už mě managerka vyprovádí zpátky na recepci. Zdá se to být příjemná ženská, asi by se pod ní dobře pracovalo. Poprosí mě nechat finální rozhodnutí na příští týden. Přiznávám, že jsem z dneška nadšená a že budu možná potřebovat pár dní navíc. Tváří se, že okej, a loučí se se slovy "Stay in touch wherever life takes you, Lucy.". Vyjdu ven a myslím že dobré.
Následující dva dny jsme trochu vypnuli. Byli jsme ubytovaní v příjemném guesthousu hodinu od Zurichu a i když počasí nebylo úplně sto pro, udělali jsme si suprový výlet se sněžnicemi nad jezerem Walensee. Ve středu jsme se vydali zpět směr ČR, bo začlo dost pršet a taky mi z NVIDIA poslali dvě programovací domácí úlohy - o tom ale až příště.
No a ve čtvrtek mi ze Sonovy přišla pracovní nabídka. Tak ještě že mě Peťa nenechal z toho parkoviště prchnout! :)
Komentáře
Okomentovat